Když je člověk sám a nemá kolem sebe "sociální skupinu" a srovnání, tak (alespoň mě) mu jde všechno líp. Protože nemá s čím srovnávat, tak je se sebou pořád spokojený (tedy pokud splňuje "svojí laťku"). Jen člověk sám určí, co je pro něj samotného dobré, co by měl zvládat, a dle toho může být se sebou spokojený a nebo nespokojený. To, co vzniká jako vedlejší produkt socializace, jsou blbosti (srovnávání se, on/ona to má a já ještě ne apod.) - je to pouze přesun energie od toho, kdo je nespokojený k tomu, kdo je jakože "lepší".

Jelikož čas neexistuje, tak je úplně jedno, jestli budu pracovat na získání nějaké věci den, měsíc či rok nebo několik let. Důležité je, že se mi to nakonec podaří (každému se podaří to, o co usiluje - tedy pokud se nenechá donekonečna rozptylovat okolím, že okolí už to má a on ne - nikdo neví, co musel soused udělat proto, aby měl to, co má - možná mu to spadlo do klína a možná, že bychom se na jeho místě raději bez té věci obešli než udělat to, co udělal on či zažít to, co on zažil. Ani nevíme, jestli on třeba mnoho a mnoho let usilovně nepracoval na získání té věci. Většinou když známe celý příběh, tak víme, že nic není zadarmo. A i kdyby bylo, kdoví, po kolik životů na sobě ten člověk musel pracovat, než se dostal do stavu, kdy mu věci samy padají do klína či než se je naučil zhmotňovat. A pokud někdo přišel ze zdroje, tedy byl po celou dobu v něčem skvělém a pak přišel sem a tady se mu daří proto, že systém mu ještě nestačil snížit vibrace, tak si musíme uvědomit, že takový člověk opustil zdroj (nekonečnou všeobjímající lásku) a nyní má "pouze pár hmotných věcí" (pro něj to je obrovská ztráta a přechod k horšímu, nic z čeho by se radoval, naopak může být v depresi). A pokud se dotyčný raduje a vše mu padá do klína, protože systém mu ještě nesnížil vibrace, tak my nevíme, co ho čeká (co když se v budoucnosti systému podaří snížit mu vibrace). Abychom mohli vědět, proč má člověk to nebo ono, museli bychom vidět všechny jeho životy, minulost i budoucnost. Pokud někdo přijde ze zdroje a má se pořád dobře, tak když cítíme negativní emoci, můžeme si uvědomit, že ten člověk tady vůbec nemusí být, je tu ze své vůle aby světu pomohl, tak proč mu nepřát, aby se měl dobře? (když pomáhá i nám)

Když se člověk takto srovnává, tak to někdy nemá společného vůbec nic s tím druhým člověkem, ale prostě jenom chce mít nějakou věc, kterou nemá. A aby vyjádřil svoje přání, tak místo toho, aby prostě řekl "chci tohle", tak má pocit, že svoje rozhodnutí nebo svůj pocit musí nějak zdůvodňovat a obhajovat. A tak se rozhlédne kolem sebe a ukáže "on/ona to má a jakto že já ne, když jsem (byl) přeci lepší (např. usilovněji jsem pracoval)". Jenže člověk si může přát co chce a nemusí to ničím zdůvodňovat. Pokud jsem nespokojený kvůli tomu, že nesplňuji svoji laťku, a tedy okolí s tím už nemá nic společného, tak buď se mohu zbavit jakéhokoliv nároku na sebe (což já osobně tedy nedělám, protože mi nevyhovuje nemít na sebe žádné nároky ani nic nechtít) a nebo se smířit s tím, že občas něco chci a už to, že to chci, znamená, že to nemám (jinak bych to nechtěla). A tady z toho vyplývá řešení té situace. Pokud si člověk ověří, že může mít cokoli chce, tak pak jakmile něco začne chtít, dostaví se i pocit, že už to má či jako kdyby to měl. A tím pádem není nespokojený a neprožívá špatné emoce.

Pokud vezmeme skupinu lidí, oddělíme je někam na opuštěný ostrov a řekneme jim, že je normální pracovat 6 měsíců, aby našetřili na dovolenou a že je normální jezdit na dovolenou dvakrát ročně, tak to přijmou jako standard - nebudou z toho ani nadšení ani smutní. Pak uděláme třídní rozdíly (no přeci aby nebyl ten zlý komunismus) a ten, kdo bude mít vyšší plat, se bude cítit dobře, že si může dovolenou dopřát 3x ročně a ten, kdo bude mít nižší plat, se bude cítit špatně, že musí být "furt v práci a na dovolenou se dostat jen jednou za rok". Vypadá to, jakoby ten, kdo cítí radost, že se má lépe než průměr, vzal energii tomu, kdo se má hůře než průměr. V komunismu je ale úskalí to, že když se mají všichni stejně a všichni musí pracovat, tak ten, kdo chce cítit "dobré" emoce na základě tohoto braní energie, si např. prodlouží pauzu na oběd v práci, zatímco ostatní pracují. A pak si říká "jak já se mám dobře, oni makají, já mám delší pauzu, ale mám stejný plat". Jenže další den se chce cítit zase dobře a tak si pauzu zase prodlouží. Pak už skoro nepracuje, má stejný plat, a ostatní jsou naštvaní, že někdo, kdo se fláká, má stejný plat jako oni a začnou to flákat taky (protože se chtějí cítit dobře). A nebo to nezačnou flákat taky, ale jsou pro kapitalismus.

Bohužel jediné řešení jak vymítit emoce založené na braní energie je změna systému (či zrušení systému) a není to ani komunismus ani kapitalismus. Nejprve bych zajistila dostatek půdy, jídla, bydlení, oblečení pro každého. A tím myslím i např. automatizovanou výrobu. Pak bych řekla, že může dělat kdo chce co chce, klidně se i nekonečně dlouho válet a nic nedělat (kdyby to mohli dělat všichni, už to nebude tak lákavé, protože člověk si odpočine a nebaví ho nic nedělat dlouhodobě). Ale i kdyby všichni už jenom do konce časů odpočívali, výroba by byla automatická, takže by to nikomu nevadilo (=nikomu by to nebralo energii). Problémy za lidi by to ale nevyřešilo, protože kdo by chtěl být nespokojený (např. že něco ihned nemá, tak by byl). Každý má totiž omezení a to omezení je dáno hmotou (fyzickým tělem). Např. chci k moři, mám jen své tělo, no pěšky se tam z čr asi těžko dostanu (a pokud je někdo naštvaný za to, že jeho fyzické tělo neumí letět - tak na koho má být naštvaný? Za to už systém společnosti nemůže, i když umět lítat je moje osobní laťka, tak naštvaná za to, že to neumim, nejsem, protože nevím na koho bych se měla naštvat jestli na sebe nebo na Boha). Proto je hloupost být naštvaný za fyzická omezení a ani změna systému těm lidem, kteří jsou naštvaní za cokoli, co není po jejich, nepomůže.

No ale pokud byste byli na opuštěném ostrově sami s neosobním "systémem" a ten by vám řekl, že můžete dělat co chcete a kdy chcete, jak by vypadal váš den? Jak často byste jezdili na dovolenou (co byste si určili jako svůj standard)? Např. 2x do roka, jednou do roka, každý měsíc apod. Jelikož byste byli sami, tak by nebylo nic "dobré" nebo "špatné", nebylo by lepší jezdit na dovolenou častěji než méně často, vše by bylo stejné a jen vy byste určili, co je "lepší". Pokud byste určili, že je "cool" být workoholik, tak byste jím byli a byli byste tak spokojení. Pokud byste určili, že je "cool" nechodit do práce, tak byste nechodili a byli byste tak spokojení. Víte, co byste si vybrali?

Můj den by vypadal tak, že bych ráno vstala až bych se vzbudila (nechala bych to na tělu, kdy se vzbudí). Pak bych se nasnídala, šla bych do přírody, naobědvala bych se, pak bych dělala to, na co bych měla chuť. Buď bych pracovala (dělala něco pro druhé lidi, co je podle mě obohatí-na pustém ostrově bych to dělala asi nějak na dálku) a nebo bych šla např. k bazénu a nebo bych dělala něco pro sebe (např. úklid). Pak bych si četla, koukla se na film, občas bych sportovala, navečeřela bych se a šla bych spát (i když spíš bych jedla 2x denně a snídaní mám na mysli nějaký nápoj). Nekoukala bych se na čas a chodila bych spát kdykoli se mi chce. Samozřejmě nevím, do jaké míry jsou reakce těla (hlad, únava) závislé na okolí (např. někdo těžce pracuje a na mě se "přenese" jeho únava). I tak si myslím, že je nejlepší dělat to, co chce tělo, obzvlášť, když bych byla na pustém ostrově, kde žádné okolí není a tak se nemá co přenášet a tělo reaguje pouze na mě.

Závěr: Pokud si člověk uvědomí, že jen on sám určuje, co je "dobré" a co "špatné", jestli bude se sebou či se svým životem spokojený či nespokojený, tak se osvobodí. Aneb staré známé:
"Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil."
- Jen tu prostřední větu bych vyměnila za něco jako "dej mi jistotu, že se všechna má přání splní a pak snadno přečkám věci, které změnit nemohu, jelikož vím, že všechna omezení jednou pominou".

Napsat tento článek mě napadlo poté, co jsem si přečetla: "Zákon relativity tvrdí, že nic není takové, jaké to je, pokud to s něčím nesrovnáte. Pohled na věc je určen myšlenkami a názory člověka. Povahu, hodnotu, nebo kvalitu nějaké věci je možné stanovit pouze ve vztahu k něčemu jinému. Jak tento zákon využít: vždy svoji situaci srovnávejte s horší situací a budete se cítit stále dobře." (je to jeden ze "zákonů vesmíru" na wikiHow)

Tedy já jsem toto téma měla naplánované už dlouho, ale až přečtení tohoto "zákona" mě k sepsání článku nakoplo. Článek jsem vymyslela, když jsem četla větu: "Vnímám to tak, že přítomný okamžik je jediná chvíle v životě, kdy můžeme vytvářet svou skutečnost." (kniha Musela jsem zemřít, Anita Moorjani). Pod tou větou jsem si představila to, co je obsahem tohoto článku.